Radost je důvodem naší existence, mísí se s každým naším dechem a je v každém šálku čaje. G. K. Chesterton

Lužická sedmička – jde to, dře to (21.-23.9.2012)

5. 11. 2012 18:27
Rubrika: šuplík

To je ta mlha.

Mnozí se ptají, kde se v člověku bere chuť hnát se desítky kilometrů prakticky bez zastávky, lézt na jeden kopec za druhým a cpát se sušeným ovocem a čokoládou. Proč vlastně po tmě bruslit na kluzkých kamenech a klepat se zimou v propoceném tričku? Co si to dokazujeme?

Na start jsem se postavil v maskáčovém plášti vzor jehličí (jeho hmotnost činí 1,3 kg), v lehkých botách bez membrány (snadno promoknou) a s batohem, který se trhal (nicméně se mnou zažil prakticky veškeré dosavadní vandry a tak jsem hádal, že těch 99 km ještě vydrží). Vyfasoval jsem „kartu šlapera“ na razítka, natočil si do PET lahví 3 litry vody, vyfotil se s ostatními a v 17.00 vystartoval. Nasadil jsem ostřejší tempo, ale jen takové, abych necítil ono lehce bolestivé napětí ve šlachách na kotnících a vpředu na holeních, které se pravidelně dostavuje jdu-li na vlak. Netrvalo dlouho a předešel jsem všechny šlapery, kteří šli trasu v mém směru. Jeden kluk v červené větrovce se mě ale stále držel.

Bylo docela teplo a zhruba po jedenácti kilometrech už jsem se vážně potřeboval napít. To znamenalo rozepnout hrudní a bederní pás, přesunout batoh na břicho, odcvaknout dvě horní přezky, odklopit vršek, povolit šňůrku uzavírající hlavní komoru, vyjmout láhev a napít se. To vše samozřejmě za chůze, aby nedošlo ke ztrátě náskoku, a za současného sledování povrchu cesty, z důvodu minimalizace rizika zvrtnutí kotníku. Můj pronásledovatel měl přirozeně „hydratační systém“ pro pití za pochodu. Pak přišlo první malé stoupání a následně opět klesání, které jsem poctivě vyklusal. Blížil se první vrchol – Popova skála a s ním osmnáctý kilometr. Stmívalo se a tak jsem se chystal, že na Popovce vyndám čelovku. Měl jsem tak ale učinit již dříve, neboť jsem za šera zaměnil modrou a zelenou značku a špatně zahnul. Kolega v červené bundě šel stále za mnou (později mi prozradil, že nemá jinou mapu než miniaturu na kartě šlapera a tak je rád, že může orientaci nechat na mně), brzy jsme však naštěstí omyl odhalili. Vzápětí jsme zdárně dobyli vrchol a na kontrole si vrazili do karty první ze série razítek s mořskými tvory. Dohodli jsme se, že přes noc půjdeme pro jistotu spolu, čímž v podstatě skončilo vzájemné soupeření.

Pak to šlo ráz na ráz, vrchol za vrcholem – Hvozd, trocha bloudění a boje s kompasem a mapami, Luž, Pěnkaví vrch, Jedlová... Při stoupání jsem se vždy pořádně opotil a na rovince zase uschnul. Kopce jsme poctivě sbíhali a zajídali (na každé kontrole jsem se odměnil něčím sladkým), v hospodě ve Valech jsme se stavili na 0,5l Pepsi a doplnili vodu. Při sbíhání jednoho kopce jsem se málem napíchl na smrk, padlý přes cestu. Zachránila mne jen prozřetelnost organizátorů, kteří na něj umístili odrazku.

Asi ve čtyři hodiny se dalo do deště a tak čtyři, pět hodin lilo. Pláštěnku jsem si přirozeně nevzal a kabát začal po několika hodinách propouštět vodu. Byl jsem tudíž nadšením bez sebe, když jsem po snídani mohl vytáhnout z batohu suché tričko, svetr, ponožky a boty. Navzdory nepřízni počasí cesta vesele ubíhala, kolega prosazoval další a další pauzy na cigárko (vskutku jsem nechápal jak je možné, že člověk, který celkem obstojně chodí, kouří), já si mezitím masíroval nohy, nebo si třeba vychutnával müsli. Při snídani na zastávce ve Mlýnech jsme podruhé doplnili vodu (má celková spotřeba se tudíž blížila devíti litrům + půl litru Pepsi) a sledovali průjezd parní lokomotivy. Mimoto jsme si z hecu u Studence vyběhli jeden vršek navíc (zřejmě Javorek), zdravili protijdoucí šlapery, které jsme tu a tam potkávali, a litovali ty, kdož šli dílčí trasu a čekali třeba 3 hodiny za tmy a deště na odvoz.

Když jsem si pod posledním zdolaným vrcholem (Klíč, osmdesátý kilometr) pochutnával na salámu, který jsem nedávno obdržel od příbuzných z Německa, došel nás první ze šlaperů, co šli za námi. Aby nás tak teď předběhl, pomyslel jsem si a zostřil tempo. Kolega již zhruba od Studence trochu zpomaloval, tak jsme se dohodli, že se rozdělíme. Tak pět kilometrů to šlo a najednou bác ho, začala mne bolet kolena a povážlivě to v nich křupalo. Do toho jsem okolo Kunratic opakovaně bloudil, což jsem přičítal nedokonalostem značení. Zřejmě byla však na vině spíše má nepozornost způsobená únavou. Kolega mne došel. Opět jsem bloudili, již jen 5 kilometrů od cíle. Zeptali jsme se tedy na cestu ku Brništi jedné houbařky, její radu jsme však vzápětí zapomněli – únava si vybírala další daň. Došli jsme ke křižovatce tvaru T. Teď vpravo nebo vlevo? „Rozdělíme se,“ navrhl kolega. „Dobře, jdu vpravo,“ řekl jsem. „Jak chceš,“ souhlasil.

Posléze jsem zjistil, že jsem asi udělal chybu. Nechtěl jsem se ale vracet. Práce s kompasem a mapou nepřinášela ovoce, neboť jsem netušil, kde jsem. Plácal jsem se tam mezi poli, mezemi a lesíky dvě nebo tři hodiny, už přesně nevím. Upravil jsem své ambice z „dojít první“ na „dojít“. Potkával jsem tu a tam nějaké houbaře a ti mne „na Brniště“ vysílali různými směry. Batoh se mi cestou pozvolna rozpadal a nyní hrozilo již riziko, že mi vzniklým otvorem dezertuje svetr. Nakonec jsem narazil na cestu, na níž byla známá reflexivní značka. Vydal jsem se tedy po ní.

Zakrátko jsem narazil na kluka s batohem, který šel v protisměru. Letmým optáním jsem zjistil, že jdu špatným směrem. Aha. Ani mne to už nevzrušilo. Otočil jsem se a šel s ním. Prý má před sebou ještě dva lidi. „Neměl na sobě náhodou jeden z nich maskáčovou bundu vzor jehličí?“ ptám se. „No to měl,“ odvětil. „Tak to je před námi jen jeden člověk,“ ubezpečuji jej. Byl to ten kluk, co nás doháněl u Klíče. Byla tehdy ještě zima, všichni jsme byli zachumlaní v bundách, s čepicemi na hlavách, tudíž jsme se teď nepoznali. V klidu jsme konverzovali dál a nikam jsme se nehnali. Až na kraji Brniště přešel kolega do běhu. Buď mne chtěl setřást, nebo se snažil na poslední chvíli dohnat zameškané a dosáhnout výsledného času 24 hodin. Tak jsem si také zaběhal a překvapilo mne, že to ani moc nebolelo. Soutěživost mne ale už opustila a tak když on zvolnil, zvolnil jsem též. Do cíle jsme dorazili spolu a to zhruba za 24 hodin a 15 minut od startu. V nohách jsem měl minimálně 120 kilometrů a tak jsem byl se sebou spokojen. Mé poškozené zavazadlo ale zřejmě způsobilo, že jsem kdesi vytrousil kartu šlapera s kompletní sadou razítek. Naštěstí mi vítězný kolega (na naší osudné křižovatce zvolil správně) dosvědčil, že jsem zdolal všech 7 vrcholků v jeho společnosti, a tak jsem o zaslouženou medaili nepřišel.

Obával jsem se, že do sebe nedostanu žádné jídlo (a to na nás čekalo proslulé kuřátko s hranolkami) a ani se pořádně nevyspím, avšak mé obavy se nenaplnily. Vyspal jsem se dorůžova a při večeři si ještě přidal. Jen slavnostního vyhlášení jsem se nedočkal, protože na něj nedošlo ještě ani čtyři hodiny po mém příchodu a tou dobou už jsem na dlouhé minuty usínal vsedě. Byl jsem tedy oceněn až při snídani. Na večeři jsem ještě šel „kachním krokem“ (jako všichni ostatní úspěšní chodci:)), ale ráno už jsem byl zase poměrně ve formě. To bylo případné, neb jsem potřeboval urazit za hodinu a půl devět kilometrů do Stráže pod Ralskem, abych stihl mši. Stihl jsem ji.

Zobrazeno 1328×

Komentáře

Čáp

Pro ty co rádi chodí: http://www.luzickasedmicka.cz/

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz